Dírková komora

Průvodce světem dnes už skoro zapomenutého fenoménu jménem camera obscura. Text a obrázky vznikaly porůznu mezi léty 2007 a 2010.

Galerie

Ukázky fotek, focených dírkovou komorou, popisovanou níž v textu v části výroba. Fotkami se dá posouvat doprava a doleva. Po kliknutí se zvětší.

Historie

Historie dírkové komory

Dá se velmi těžko říct, kdy se poprvé objevil princip dírkové komory. Teoreticky je tu od nepaměti, tedy aspoň po tak dlouhou dobu, po kterou existuje světlo. K jeho vzniku stačil zdroj světla a nějaká překážka s otvorem, přes kterou mohlo světlo procházet. Stejný úkaz můžeme občas vidět například v hustém lese, kde se na zemi objevují pravidelná světlá kolečka (promítnuté obrazy slunce), i když mezery mezi listy nemají skoro nikdy pravidelný kulatý tvar.

Zatmění Slunce v roce 1994, promítnuté na asfalt přes malé mezery mezi listovím stromu

Informace o tom, že se světlo šíří lineárně, tedy po přímkách, jsou velmi staré. Z doby před naším letopočtem se dochovaly dva známé zápisy, dokazující, že se lidé tímto jevem zabývali. První z nich pochází už z 5. století př. nl. Čínský filozof Mo Ti (Mo Tsu) popsal průchod světla dírkou do tmavé místnosti. Všiml si také, že se obraz vykresluje obráceně – světlo odražené od horního okraje předmětu se na stínítku ukáže dole. Byl tímto jevem tak uchvácen, že jej nazval „poklad ztemnělé místnosti“.

Na našem kontinentu se začal dírkou jako první zabývat Aristoteles (4. stol. př. nl). Ten zjistil, že při průchodu denního světla malou dírkou pravoúhlého tvaru vzniká na stínítku světelné kolečko (obraz Slunce). V souvislosti s tímto jevem zkoumá také další vlastnosti, které vykazuje světlo, procházející přes dírky různých tvarů. Nedaří se mu ale nalézt odpověď, proč nemá vykreslený obraz stejný tvar, jako dírka, kterou prochází.

Po Aristotelovi neznáme už nikoho, kdo se před začátkem našeho letopočtu zabýval tímto zvláštním jevem. Musíme tedy zabrousit do mnohem mladších časů, kdy se malé dírce v tenké destičce začalo dostávat více pozornosti praktického uplatnění.

V 10. století experimentoval s dírkou arabský fyzik Alhazen (Ibn al-Haytham). Postavil do řady 3 svíčky a sledoval na stínítku jejich obraz, vytvořený přes desku s dírkou. Postupným zakrýváním svíček potom odvodil že světlo se šíří lineárně (v rovných paprscích). Kromě toho také popsal možnost pozorování Slunce pomocí dirkového obrazu, aniž by při tom došlo k poškození očí.

Na počátku 14. století využil možnosti pozorovat zářící předměty pouze jako obraz židovský rabín Levi ben Geršon. Pomocí dírky v destičce se mu podařilo přibližně určit průměr Slunce.

Samozřejmě se dírkovou komorou zabýval také všeuměl Leonardo da Vinci. Ten se zmiňuje o formování převráceného vnějšího obrazu v zatemněné místnosti. S dírkovou komorou a promítáním prováděl spoustu pokusů, o kterých si vedl zápisky. Mimo jiné v nich také uvádí: „Když paprsky osvícených objektů projdou malou dírkou do velmi temné místnosti, uvidíme na stěně všechny ty objekty v jejich přirozených barvách a tvarech. Kdo by si pomyslel, že tak malý otvor v sobě ukrývá obraz celého vesmíru.“

Malý otvor s úžasnými vlastnostmi se také dočkal uměleckého uplětnění. V roce 1475 dal italský astronom a matematik Paolo Toscanelli umístit do okna katedrály ve Florencii bronzový kroužek, který za slunných dnů promítá obraz Slunce na podlahu. Vytvořil tak první „veřejnou“ cameru obscuru. Tento úkaz je možné v katedrále vidět i dnes.

V historii se ale dírková komora neuplatnila jenom jako hříčka se světlem. V roce 1580 papežští asronomové využili obrazu slunce promítaného přes dírku k tomu, aby dokázali papeži Řehoři XII, že jarní rovnodennost nepadá na 11. ale na 21. března. O dva roky později papež skutečně datum rovnodennosti změnil a dal tak vzniknout novému Gregoriánskému kalendáři, kterým se řídíme dodnes.

Jako první teoreticky popsal a nakreslil dírkovou komoru holandský astronom Gemma Firsius v knize ‚Radio Astronomica et Geometrica. Jako vynálezce se ale mylně uvádí neapolský vědec Giovanni Batista della Porta, který zveřejnil podobný nákres ve své publikaci ‚Magia Naturalis‘ o 13 let později, v roce 1558. Název ‚camera obscura‘ potom jako první vyslovil Johanes Kepler a používá se dodnes.

První nákres camery obscury (Gemma Frisius)

Od této doby zažily camery obscury období velkého rozšíření. Byly růzvě vylepšovány, zmenšovaly se na velikost ve které se daly přenášet a byly vylepšeny zasazením konvexních spojitých čoček. Staly se jak zajímavostí, tak i oporou umělců a malířů, kteří si jejich pomocí promítali obraz scény a pak ho překreslovali na plátno.

Přenosná camera obscura

Nezůstalo ale jenom u malých krabiček. Začaly se budovat malé domky s otvorem ve stěně, které sloužily jako turistická atrakce. Nám nejbližší dochované místo s velkou camerou obscurou se nachází v Německu na Přemyslovském hradě Oybín. Za pozornost stojí také jediná 360°camera obscura na řeckém ostrově Aegia(Perdika).

Kolorovaná fotografie camery obscury na Oybíně

Konečně první fotky

I přes stavění velkých místností se časem tato zábava omrzela. Nač chodit do místnosti a pozorovat stále ten stejný obraz? A když cameru obsuru zmenšíme tak, že se dá přenést, nemůžeme si zase vlézt dovnitř a pozorovat promítnutou krajinu.

Nápad, jak to změnit, dostal francouz Jacques Louis Mande Daquerre. Uvažoval, že by se dal do dírkové komory vložit nějaký světlocitlivý materiál, na který by se obraz zapsal. To se podařilo dalšímu francouzskému vědci – amatérovi, Josephu NicOphore Niepcemu. Jeho tzv. „heliografy“ ale nevydržely moc dlouho a tak se začaly hledat cesty, jak obraz ustálit, aby nezmizel. Na metodu, jak fotografii zafixovat, nakonec přišel astronom Sir John Hershel v roce 1839 a položil tak základy dnešní fotografie.

Dírkovou fotografii následně velmi proslavil skotský vědec Sir David Brewster, který dal vzniknout anglickému názvu pin-hole“. Od této doby se tedy používá název pinhole camera, česky dírková komora.

Po roce 1850 se vyrojilo spoustu článků, popisující nejrůznější dírkové komory. Velmi rychle začalo nahrazování direk jednoduchými objektivy a spojnými čočkami. Velký vliv na rozšíření dírkových komor měli hlavně malíři. Těm se líbilo nedokonalé a specifické zobrazení i za cenu menší ostrosti a kvality oproti objektivu a zakládají dokonce „školu“, označovanou jako pictorialis. Po roce 1890 se začaly dírkové komory masově rozšiřovat a jenom v Londýně jich v roce 1892 bylo prodáno 4000 kusů.

Kvůli hromadné výrobě klasických fotoaparátů s čočkami ve 20. století spousta lidí opouští dírkovou fotografii a ta velmi brzy v nevědeckém sektoru zaniká. V univerzitním a vědeckém povědomí se naopak začíná využívat stále víc a to k fotografování a monitorování jevů, u nichž nelze použít klasický objektiv.

PIXIE je multidírková komora, používaná NASA na orbitě k rentgenovému snímání ionosféry nad zemskmi póly

V poslední době se dírková komora opět začíná používat a nachází si své příznivce. Neostré snímky se zajímavou atmosférou a netradičním rektilineárním zobrazením si začínají dobývat místo vedle technicky čistých fotek moderních digitálních fotoaparátů.

Moderní dírková komora od firmy 8banners

Odkazy

Jon Grepstad pinhole photography (EN) – historie dírkové komory, obrázky, návody (zde uveřejněná historie je ořezaný a upravený překlad z těchto stránek)
Alternative Photography (EN) – historie dírkové komory by Anita Chernewski
Wikipedie (EN)
Camera obscura na Oybíně (DE, PDF)
360° camera obscura v Řecku (EN) – camera obscura na řeckém ostrově Aegina (jinak Perdika) s unikátním rozhledem 360°
PIXIE (EN) – stránky projektu PIXIE, družice která fotí pomocí dírkové komory

Princip dírkové komory

Jak funguje dírková komora

Dírková komora je velmi staré „zařízení“ a její objev sahá dávno před počátek našeho letopočtu. Její jednoduchost umožňuje úplně každému, aby si ji udělal svépomocí doma. Stačí na to bohatě papírová krabice, alobal a chuť si hrát :-).

Základní princip zůstává stejný, jako u klasického fotoaparátu – světlo se vždycky musí zachytit na nějakém světlocitlivém materiálu, uzavřeném ve světlotěsné krabici. Mění se ale jedna velice důležitá součást – objektiv. Ten je u klasického fotoaparátu reprezentován více či méně složitou soustavou čoček, pomocí nichž se obraz promítá na film. U dírkové komory je, už podle názvu, objektiv nahrazen malou dírkou, skrz kterou proniká světlo.

My si nyní zkusíme povědět o některých fyzikálních jevech a omezeních, které můžou nastat při výrobě camery obscury.

Limity dírky

Jak jsme si už řekli, obraz na stínítku v dírkové komoře vzniká průchodem světla skrz dírku. Protože se světlo šíří lineárně (v přímkách – paprscích), aby se celý originální objekt mohl zobrazit, musí se paprsky světla v dírce protnout a tím pádem vidíme zmenšený převrácený obraz.

Zobrazení objektu přes dírku

Tím, že jsme objektiv vyměnili za jednoduchou dírku, se ale dostáváme pryč ze světa ostrých (někdy až sterilních) fotografií. Vysvětlení je jednoduché: při jakémkoliv fotografování nebo zobrazování je vždy celý objekt teoreticky rozložený na spoustu malých bodů a každý takový bod se zobrazuje samostatně.

Představíme-li si světelný zdroj bodové velikosti (například žárovku o velikosti molekuly), jehož světlo prochází dírkou která je oproti velikosti molekuly velká, je jasné, že na stínítku se nám tento zdroj zobrazí ne jako bod původní velikosti, ale jako flek.

Při průchodu světla z bodového zdroje dírkou se světlo zobrazí na stínítku rozmazaně

Z toho vyplývá, že ke zobrazení co nejostřejšího obrazu potřebujeme co nejmenší dírku. Do určitých velikostí to platí, od určitých ale bohužel už ne, protože vstupují do hry následující faktory:

Clona se zmenšující se dírkou stoupá. Čím menší dírka, tím míň světla jí „proteče“ za časovou jednotku (např. 1 sekundu). A čím menší je průtok světla, tím déle je třeba exponovat (nechat film osvítit). V tomto případě tedy musíme zvolit mezi ostrostí snímku a dobou expozice, která se pohybuje v řádu jednotek až desítek vteřin. Obecně platí, že je lepší spíš menší dírka a chvilku si počkat.

Difrakce, nebo také ohyb světla, je druhým kritériem pro velikost dírky. V tomto případě už si nemůžeme vybírat mezi dvěma možnostmi. Faktem prostě je, že pokud se velikost dírky zmenší pod určitou mez, začne docházet k difrakci a na stínítku se nám zobrazí místo toužebně očekávaného snímku difrakční obrazce. Ty jsou sice občas hezké, pokud se o ně snažíme, ale nikdy rozhodně nebudou vypadat tak, jako na následujícím obrázku, a celkový snímek nám spíš zhyzdí.

Difrakce laserového paprsku při průchodu více dirkami

Tloušťka materiálu, ve kterém máme vyrobenou dírku, je posledním faktorem, kterým se budeme zabývat. Určitě ale není posledním, který ovlivňuje výsledný obraz. Destička, ve které je vyvrtaná dírka, by měla být co nejtenší. Je to proto, že paprsky procházející z různých směrů mají v případě tlustého materiálu rozdílnou šířku, kterou může světlo „protéct“. Při focení se nám pak stane, že okraje fotografie jsou tmavší, než její střed. Znázorněno je to na následujícím obrázku, kde máme zvětšený pohled na dírku v desce. Velikost světelných bodů na pravé straně pak znázorňuje, kolik světla otvorem „proteče“. Z toho důvodu opět platí, že čím tenčí materiál, tím lepší.

Průtok světla z různých směrů

Při pohledu na obrázek 4 se může nabízet myšlenka, že tlustý materiál není až zas tak špatný. Čím více se blížíme k okraji, tím více se nám změnšuje otvor, zvětšuje se clona a stoupá ostrost. Není to ale tak úplně pravda. Nezapomeňme, že světlo se v „tunelu“, který by měl být ideálně dírkou, může odrážet do více směrů a může nám svými odrazy opět napáchat ve výsledném obrazu docela velké škody různými „prasátky“. Kromě toho existuje jev jménem rektilineární zobrazení, specifický pro dírkovou fotografii, který nám tuhle domnělou ostrost opět „rozmaže“. Ale o tom až trošku později.

„Zoom“ a ohnisková vzdálenost

Než se posuneme dál, je třeba si říct, co je to zoom a co je to ohnisková vzdálenost. Tyhle dva pojmy se používají především u klasických fotoaparátů a s dírkou souvisí jenom částečně.

Ohnisková vzdálenost je velmi přesně definovaná, ale my se spokojíme s jednoduchým vysvětlením, že nám v případě fotoaparátu udává zorný úhel, tedy jak široko náš fotoaparát „vidí“. U dírkové komory o ohnisku moc mluvit nedá, protože dírka žádné ohnisko nemá. Přesto budeme zorný úhel nazývat ohniskovou vzdáleností, protože se to hodí :-).

Protože jsme si ohniskovou vzdálenost představili jako zorný úhel, je už celkem jasné, jaké dva faktory nám ji budou ovlivňovat. Je to velikost políčka, na které zaznamenáváme obraz, a jeho vzdálenost od dírky. Čím větší políčko filmu, tím větší máme zorný úhel (menší ohniskovou vzdálenost) a naopak. Stejně to platí i o vzdálenosti – čím blíže je políčko filmu dírce, tím menší je ohnisková vzdálenost.

Závislost zorného úhlu na velikosti a vzdálenosti stínítka

Kombinací vzdálenosti a velikosti citlivého materiálu můžeme měnit ohniskovou vzdálenost a tedy „zoomovat“. Není problém vytvořit extra širokoúhlou dírkovou komoru a nebo naopak třeba tele-komoru pro focení vzdálených předmětů. V praxi je ale lepší, než s oběma možnostmi, pracovat spíš se vzdáleností materiálu a jeho velikost volit vždy co největší. Je to z důvodu rozostření obrazu při průchodu světla dírkou. Rozostření jednoho bodu je relativně pořád stejné, ale když promítáme miliony různých bodů na velkou plochu, celkové rozostření je poměrově menší, než když promítáme to stejné na plochu malou a pak ji zvětšujeme.

Specifika zobrazení dírkou

Zkusíme se nyní podívat, čím se dírkofotografie liší od klasické. Většina rozdílů už vyplynula, nebo částečně vyplývá, z výše popsaných vlastností.

Víme už, že dírkofotografie jsou oproti klasickým méně ostré a že nám oproti klasickým (lepším) objektivům k okrajům ztrácejí na světelnosti a také na ostrosti. Už jsme se seznámili také s možností nastavit si „ohniskovou vzdálenost“ a v kombinaci s infomací o úbytku světla v krajích můžeme také zjistit, že čím větší zorný úhel naše dírková komora má, tím větší úbytek světla můžeme na krajích pozorovat. Kdo nevěří, nechť si to zkusí nakreslit (kombinace obrázků 4 a 5). Dvě největší fyzikální odlišnosti od klasické fotografie ale ještě přijdou:

Zobrazení je rektilineární a hloubka ostrosti nekonečná.

Hloubka ostrosti se dá jednoduše popsat jako ta oblast, která je na fotografii ostrá. U klasického fotoaparátu je to místo, na které je zaostřeno, plus minus autobus (tedy nějaká určitá délka v prostoru dopředu a dozadu, která se odvíjí mimo jiné od nastavené clony). U dírkové komory je clona maximální možná (snažíme se přece o co nejmenší otvor) a tím pádem je i maximální možná hloubka ostrosti. Měl by se tedy stejně ostře zobrazit předmět těsně před fotoaparátem, 10 metrů od fotoaparátu a třeba i věž vysílače 5km daleko.

Rektilineární zobrazení je druhým specifikem dírkové fotografie. Opět začneme z druhého konce, od fotografie s klasickým objektivem. Jistě jste si už u někdy všimli, že u fotografií, pořizovaných na „krátké ohnisko“ se projevuje tzv. soudkovitost. Je to dáno tím, že vzdálenost středu objektivu je jiná od středu a od kraje filmového políčka. Velice dobře vidět je to např. u architektury, kde jsou najednou rovné linie zahnuté jakoby kolem středu a vyfocené věže vypadají, jako by uprostřed byly nafouklé. Tak tohle se nám u dírkové fotografie nestane. Kvůli tomu ale budeme muset nějak kompenzovat rozdílné vzdálenosti jednotlivých částí filmu od dírky a tato kompenzace se projeví právě rektilineárním zobrazením. Všechny přímky na naší fotografii zůstanou v naprosto nezměněné perspektivě, rovnoběžky budou rovnoběžky, z přímek budou přímky, ale daní za to bude, že se nám fotka ke krajům bude protahovat. Při pohledu na snímek to vypadá, jako bychom záběr fotili ve velké rychlosti čelem ke směru pohybu, a kraje jsou pak dynamicky rozmazané.

Abychom pohopili, jak jev vznká, vezmeme si opět na pomoc náš bodový zdroj. Z tohoto zdroje se šíří paprsek, který projde dírkou a v případě, že projde kolmo, vykreslí na stínítku flíček o stejném tvaru, jaký má naše dírka (obvykle kolečko). V případě, že ale prochází pod větším úhlem, na stínítku se protáhne a vytvoří ovál (jako když si před sebe svítíme baterkou). Čím více se blížíme k okraji fotky, tím delší ovál nám vzniká a tím více to vypadá, že nám kraje fotografie jakoby ujíždí ven.

Vznik rektilineárního obrazu na stínítku

Tímto jsme skončili se základním popisem „techniky“ a fyziky, se kterou se u dírkových komor můžeme setkat. Na každou část jsme se podívali opravdu „z rychlíku“, ale v případě že Váš dírková komora zaujala a třeba i uvažujete o její stavbě, určitě Vám výše popsané informace přijdou vhod.

Výroba dírkové komory

Výroba

První věc, nad kterou bychom se měli zamyslet je, jak moc to s dírkovou komorou myslíme vážně. Pokusím se nastínit některé možnosti a směry, kam můžete svou kreativitu zamířit, podle toho, jak si věříte, jaké máte zkušenosti s fotografií a na jaké úrovni chcete v budoucnu svou cameru obsruru používat.

Rád bych ještě na úvod předeslal, že já jsem v této oblasti také pouze nováček a zkouším, co se všechno dá vyrobit. Zde uvedené postupy tedy rozhodně nemusí být nejlepší a pokud Vám připadá, že je něco zbytečně složité nebo málo funkční, klidně popusťte uzdu své fantazii a vyrávějte podle sebe.

Možnosti a typy konstrukce

Dírková komora a její výroba nemusí být v dnešní době jenom pro pár vyvolených, kteří tráví každou volnou chvíli v temném a nebo červeně prosvětleném kamrlíku a máchají papíry v miskách s chemikáliemi. I když pokud je práce v temné komoře Vaše záliba, určitě budete mít výhodu.

Protože můžeme k výrobě naší camery obscury použít téměř cokoliv, co má nějakou desku, která dokáže zachytávat světlo, můžeme upřít naši kreativitu několika směry:

  • digitální dírková komora (čti digitální zrcadlovka s drobnou úpravou)
  • filmová dírková komora „na jedno použití“ – samozřejmě se dá použít víckrát, ale mezi jednotlivými cykly je potřeba najít tmavou místnost, vydělat a znovu založit film
  • dírková komora na film, na který je moožné vyfotit víc snímků (převíjecí)

Ještě než se pustíme do výroby jednotlivých typů, je potřeba říct, že u každého z nich budeme hloubit dírku do nějakého materiálu. Protože se jedná o oblast stěžejní, ale vždy stejnou, podíváme se na ní samostatně teď.

Výroba dírky

Dírka a její kvalita bude pravděpodobně to nejdůležitější na celé cameře obscuře a bude určovat kvalitu fotky. Dírku můžeme hloubit více způsoby způsoby:

jehlou

Asi nejdostupnější možnost, ale zároveň také největší „drbačka“. Je potřeba jehlu nějak chytit a postupně do materiálu promačkávat důlek, přičemž je potřeba přiměřeně tlačít a pamatovat, že každá díra se dá zvětšit, ale když materiál „projedete“, můžete ho vyhodit a začít znovu.

Osvědčil se mi pracovní postup, kdy jsem z jedné strany dělal jehlou dírku a z druhé strany, kde vznikala v materiálu špička, jsem ji zbrušoval smirkovým papírem. V momentě, kdy se začne objevovat náznak dírky, je potřeba postupovat velice opatrně.

Při tvorbě dírky je také nutné se snažit o co nejpravidelnější kulatý tvar (dá se odhadnout i s lupou). Pokud dírka nebude kulatá, fotka bude více deformovaná.

vrtákem

Pohodlné a elegantní řešení, ke kterému bohužel potřebujeme vrták. A to ne tak ledajaký, ale v ideálním případě vrták o průměru 0,25mm. Osobně jsem tuto možnost nezkoušel, protože jediné místo, kde jsem v Brně sehnat vrták o požadovaném průměru, bylo modelářství na zast. Klusáčkova, ale cena byla v řádu stokorun. Za cca 50Kč se dá celkem pohodlně sehnat vrták 0,5mm, ale ten už je na můj vkus a technologii (svitkový film) moc velký.

Po provrtání otvoru vrtákem je potřeba ještě zabrousit velmi jemným smirkem hrany dírky.

0,25mm vrták (zvětšenina)

laserem

Možnost pro fajnšmekry a nebo McGyvera. Laserem dokážete vytvořit jakkoliv malou dírku s velmi velkou přesností, takže už má smysl zkusit si vypočítat její průměr s ohledem na velikost stínítka a jeho vzdálenost od dírky (například výborným prográmkem Pinhole Designer).

Problém je, jak si takovou dírku obstarat. Můžete zkusit zajít do nějakého výzkumného ústavu (třeba AVČR) – kdesi jsem četl, že se to dá domluvit, ale nezkoušel jsem to. Druhá možnost je, mrknout se na e-bay, kde se prodávají už hotové, laserem vypálené, dírky nejrůznějších rozměrů. Cena včetně poštovného do ČR by neměla přesáhnout pětistovku.

Materiál pro dírku

Neméně důležitá vec než dírka samotná je materiál, do kterého ji budeme vrtat.

Jedna možnost je vrtat ji přímo do materiálu, ze kterého je dírková komora vyrobená. Tenhle postup mi ale nepřipadá (až na vyjímky) dobrý, protože materiál bude ve většině případů moc tlustý a nebo nebude mít dostatečnou pevnost (zkuste dělat dírku do půlcentimetrové dřevěné desky a nebo do papíru od krabičny na čaj).

Druhá možnost je, vybrat si jiný vhodný materiál, do něj udělat dírku a tu pak nalepit na dírkovou komoru (na místo, kde jsme předtím provrtali a nebo vystřihli díru velkou). Jako ideální materiál se jeví hliníková fólie. Pokud se Vám nechce shánět něco speciálního a chcete si to jen vyzkoušet, stačí alobal.

Mnohem lepší je plechovka od CocaColy, nebo něčeho podobného. Uříznete spodek a vršek a máte roli materiálu, který je zároveň pevný, ale i dobře tvarovatelný. Stříhat ho můžete kuchyňskými nůžkami a jehlou se do něj díra dá vyhloubit taky. Zároveň se nemusíte bát materiál zabrušovat smirkem – na to ještě jeho tloušťka stačí. Já jsem pro svou poslední dírkovou komoru zvolil tuhle variantu.

Závěrečné nalepení na dírkovou komoru doporučuji dělat pomocí obousranné pásky a nebo vteřinového lepidla.

Digitální dírková komora

Pod tímto honosným názvem se skrývá digitální zrcadlovka s dírkovým objektivem. Nebojte se ale, nebudeme kupovat nový objektiv. Celá pointa spočívá v tom, že pokud jste vlastníky digitální zrcadlovky a vzpomenete si, kam jste schovali krytku těla (poté, co jste si svého miláčka přinesli domů a nasadili na něj objektiv), máte vyhráno.

Zjednodušeně bude naše dírková komora vypadat tak, že na tělo nasadíme krytku, uprostřed které bude malá dirka – a můžeme fotit. Je to celkem jednoduché, ale je potřeba si na pár věcí dát pozor.

Poté, co najdeme krytku, bychom měli zkusit, jestli je náš fotoaparát schopný se s plastovou krytkou zapnout a vyfotit s ní snímek (na tom bude zatím jenom tma). Dnešní digitální zrcadlovky komunikují s objektivem pomocí kontaktů a čipu, takže je otázka, jak se fotoaparát zachová poté, co zjistí, že na něm žádný objektiv nasazený není. Mému Canonu EOS 400D nedělala tato úprava žádné potíže a obecně by takto měly snad fungovat všechny zrcadlovky.

Pokud víme, že náš foťák umí fotit s nasazenou krytkou, zase ji sundáme a pustíme se do úprav.

Najdeme si geometrický střed krytky a provrtáme ho (ideálně dírou o průměru 1cm). Na vzniklou díru nalepíme plátek s dírkou (vyrobený podle návodu výše), ideálně z nitřní strany (jednak je to estetičtější na pohled a jednak to nepatrně rozšíří zorný úhel). Důležité je, aby nám plátek neupadl, protože by se mohl dostat do kontaktu se zrcátkem, čipem a nebo čímkoliv jiným a napáchat ve foťáku velké škody.

Krytka s vlepeným plátkem (calculatedimages.blogspot.com)

Nyní už zbývá krytku jenom nasadit na fotoaparát, nastavit manuální režim a zkusit fotit.

Připravte se na to, že fotky z takto vyrobené dírkové komory nebudou moc kvalitní a slouží spíš na vyzkoušení, než na nějaké smysluplné focení. Je to z toho důvodu, že digitální zrcadlovky mají velmi malý čip (stručné vysvětlení v části Jak to funguje?). Trošku lepší výsledky dostanete s full-frame digitální zrcadlovkou (ale to už není levná sranda) a nebo s kinofilmovou klasikou.

Dírková komora z krabičky od čaje

Úroveň číslo 2 – jednoduchá dírková komora z krabičky od čaje. Místo krabičky se dá použít v podstatě cokoliv jiného, co má podobný tvar. Tato dírková komora byla moje úplně první filmová a slouží spíš na vyzkoušení než pro někoho, kdo si chce nafotit pár trošku kvalitnějších pinhole-snímků. Její výhoda spočívá v tom, že si můžeme poměrně levně a bez námahy vyzkoušet, jestli se nám chce podstupovat nějaké složitější fotografické peripetie a nebo je toto jenom slepá cesta a zůstaneme u digitálu.

Protože má stará čajová krabička dávno padla za oběť mé maličkosti, která se nedívala kam si sedá, její fotky zde bohužel nevystavím. Pokusím se ale popsat její výrobu – teda spíše postup, kterým jsem na to šel já.

K výrobě budeme potřebovat

papírovou krabičku od čaje (nebo cokoliv jiného podobného), kousek alobalu a jehlu (na dírku), nůžky, lepidlo a lepící pásku (hodí se i oboustranná páska), kousak kartonu nebo tvrdšího papíru (na dodatečné úpravy), 2 kancelářské svorky (abysme měli za co zachytit film) a černý krepový papír (aby nám dovnitř neprošlo světlo).

Komora

Použijeme-li k výrobě krabičku od čaje, do jedné z delších stěn vystřihneme okénko cca 1x1cm, do kterého později vlepíme dírku na alobalu. Otevřeme horní i spodní dno krabičky a všechny boční stěny olepíme krepovaným papírem tak, aby nám z krabičky čouhal oběma otevíracími stěnami ven.

Krepový papír vsazený do krabičky

Zavřeme spodní stranu krabičky a ke dnu přilepíme přesah krepového papíru. Ten nestříháme, ale spíš vmačkáváme. Nerovnosti a několikanásobné překrytí nám zajistí, že do krabičky nevnikne mezerami žádné svetlo. Pokud se stane, že není pokryté celé dno, dolepíme ho dalšími kousky „krepáku“. Zároveň prořízneme okénko ve stěně i do krepového papíru.

Nyní vyrobíme desku, která bude držet vlastní film. Osvědčio se mi, mimo krabičku si vystřihnout z tvrdšího papíru vhodný obdélník, ten olepit krepovým papírem a pak k němu přišpendlit dvě kancelářské svorky. Za ty budeme film vkládat. Celou konstrukci vlepíme do krabičky tak, aby byla naproti vystřiženému otvoru. Dejte si pozor, aby Vám sponky mířily vzhůru – nezapomeňte, že pod ně budete při focení vkládat film!

Zadní plocha, ke které budeme přidělávat film

Nakonec přelepíme vnější otvor alobalem, do kterého propíchneme jehlou malou dírku. Pokud budete dělat dírku do tvrdšího materiálu, jako je třeba obal od coly, je lepší si dírku vytvořit dopředu a teprve potom ji nalepit na krabici.

Závěrka

Celou hlavní část už máme hotovou. Jediné co zbývá je závěrka, tedy jakási krytka našeho dírkového objektivu, kterou otevřeme v momentě, kdy budeme chtít udělat snímek. Nejjednodušší řešení je vzít kousek tvrdého papíru, který bude tvořit záklopku přes dírkový objektiv tak, jak je to na následujícím obrázku:

Závěrka

Jednou stranou bude závěrka přilepená napevno ke krabičce tak, aby tvořila jakási dvířka. Na druhé straně „objektivu“ je oranžově nakreslená oboustranná páska, nebo jakýkoliv jiný lepivý materiál – ten bude držet závěrku zavřenou. Aby nebyl problém s otevřením a znovuuzavřením objektivu, odporučuju konec závěrky (na obrázku bílá barva) omotat lepící páskou. Tím pádem se při zavřeném stavu dvířka přichytí ke krabičce, ale půjdou zase odlepit, aniž by se nějak trhaly.

Nakonec zkontrolujte, jestli není mezi zavřenou závěrkou a krabičkou mezera, kudy by mohlo vnikat nějaké světlo. Pokud tam je, přilepte ještě na vnitřní stranu závěrky kus černého krepového papíru. Jeho nerovnost bude působit jako těsnění proti světlu.

Založení filmu

Zakládání filmu také není úplně jednoduchá věc. Protože se jedná o světlocitlivý materiál, musíme tuto část dělat v naprosté tmě. Určitě doporučuji si ji například s kusem papíru nejdřív zkusit na světle.

Založení filmu: Vytáhneme kousek filmu ze špulky (pokud máme nový film, ustříhneme začátek s výkrojkem, který je stejně už osvícený) a ustřihneme tak dlouhý kus, aby se dal založit za dvě sponky uvnitř naší dírkové komory. Pak už stačí film za svorky pouze zasunout a to tak, aby matná strana (film má tendence se svinovat zpátky do ruličky, matná strana je ta hrubší uvnitř) směřovala k dírkovému objektivu (na ni musí dopadat světlo). Pokud je film na koncích krabičky za svorkami mírně zahlý dovnitř, vůbec ničemu to nevadí.

Zavření krabičky: Horní okraje krepového papíru, které přesahují ven, poskládáme dovnitř tak, jako bychom balili balík. Je potřeba dávat pozor, aby nepustili dovnitř žádné světlo, ale zároveň se nesmí ohnout dovnitř krabičky, aby nám papír nezakryl film. Nakonec krabičku od čaje zavřeme. Zkontrolujeme, jestli je závěrka zavřená a jestli nemáme nikde v okraji velkou díru (pokud ano, doporučuju si vzít do tmy lepící pásku a mezery dolepit k sobě).

Máme hotovo. Teď už stačí vyjít s dírkovou komorou na světlo, najít si dobrý záběr a postavit si ji někde, kde se nebude hýbat. Když je krabička pevně položená, opatrně otevřeme na 5-10 vteřin (podle velikosti dírky a světelnosti scény) závěrku a pak zase zavřeme. Po celou dobu se samozřejmě krabička nesmí pohnout, jinak bude snímek rozmazaný. … a vyletěl ptáček :-)

Dírková komora ze starého fotoaparátu

Pokud budete chtít něco, z čeho „polezou“ trošku ostřejší snímky, než z předchozích dvou modelů, pak popusťte uzdu své fantazii. Návod k základní výrobě dírkové komory už znáte, teď se jen dívejte kolem sebe a určitě Vás něco napadne.

Pokusím se tu popsat výrobu dírkové komory, kterou používám já, ale v žádném případě tento popis nemusíte brát jako dogmatický návod.

Moje dírková komora - rozbitý měchový fotoaparát upravený na „širokoúhlou“ cameru obscuru

Materiál

Základní požadavky na „terénní“ dírkovou komoru jsou určitě minimálně dva: co nejvyšší kvalita snímku při kompaktním provedení a potom možnost přetáčet a ideálně i měnit film. Z tohoto důvodu jsem se při stavbě mé současné komory rozhodl vycházet z funkčního fotoaparátu. Nakonec jsem na internetu koupil rozbitý starý rozbitý „měcháč“ na svitkový film, který prošel několika úpravami.

Úprava měchového fotoaparátu

Odstraníme měch a objektiv se závěrkou. Celý mechanismus, který zajišťoval vyklápění předních dvířek se budeme snažit sundat také, aby nám potom uvnitř fotoaparátu nepřekážel. Dvířka zavřeme, zaaretujeme a přilepíme tak, aby se nedaly otevřít. Pro veškeré lepení na dírkové komoře doporučuji lepší vteřinové lepidlo – práce jde rychle a výsledek dobře drží.

Po zaschnutí dvířek provrtáme do jejich prostředka díru o průměru cca 1cm a zabrousíme ostré okraje. To je základ budoucího dírkového objektivu. Pokud má fotoaparát na dvířkách nožičku na postavení (na obrázku žlutě), neodstraňujte ji. Později poslouží jako držák závěrky, aby se samovolně neotevírala.

Doprostřed dvířek provrtáme díru o průměru cca 1cm

Nyní se podíváme dovnitř fotoaparátu (pro změnu dvířky pro vkládání filmu). V komoře by už neměl být žádný zbytečný díl. Protože dvířka objektivu nejsou světlotěsná (tuto vlastnost měl odstraněný měch), oblepíme vnitřní okraje dvířek a všechna místa, kudy by dovnitř mohlo proudit světlo, nějakou světlonepropustnou látkou. Doporučuju odřezky černé kůže a vteřinové lepidlo – povrch kůže je matný a členitý, takže nehrozí že se od něj bude odrážet svetlo. Zároveň také zkontrolujeme komoru, jestli někde není zarezlá a nebo špinavá.

Dírka

Pro tvorbu dírky je vhodný trošku kvalitnější materiál, než alobal. Já mám dírku v plíšku z plechovky od Coly a připadá mi, že toto řešení je docela kvalitní. Jeho velikost by měla být minimálně 3x3cm, aby překryl díru ve dvířkách a zároveň měl dostatečný okraj na přilepení.

Poté, co máme dírku v plíšku hotovou, přilepíme ho oboustrannou lepící páskou (nebo vteřinovým lepidlem) na vnitřní stranu dvířek tak, aby dírka byla uprostřed vyvrtaného otvoru. Okraje doporučuji uvnitř přelepit černou kůží nebo nějakým jiným materiálem. Plíšek má tendenci se kroutit do původního tvaru plechovky a při prudším úderu s fotoaparátem by se mohl uvolnit.

Závěrka

Poslední věc, která je u fotoaparátu nutná, je závěrka. V předchozím „čajovém“ případě jsme ji řešili jako destičku z tvrdého papíru, která se otevírala. Já už cca dva roky žiju se závěrkou, která je vyrobená za plíšku, přišroubovaného šroubkem. A už dva roky si slibuju, že to napravím a vyrobím si nějakou víc „profi“ na drátěné spoušti. Žel jsem se k tomu zatím nedostal a tak popíšu akorát tu variantu, kterou používám (a funguje) s tím, že kreativitě se meze nekladou a určitě vymyslíte něco lepšího :-).

Závěrka je tvořená plíškem, který je vedle dírkového objkektivu přišroubovaný šroubem. Na dolní straně plíšku, přiléhající k objektivu, je vlepený kus černé kůže, která se stará, aby do objektivu v zavřeném stavu neprošlo žádné světlo. (Obr. 11) Otevírání a zavírání závěrky je pak jednoduše docíleno pomocí šoupání plíškem z dírky a na ní.

Pro aretaci plíšku (závěrky) na objektivu v zavřeném stavu jsem využil původní stojánek, který doporučuji zkrátit. Pokud ho necháte v původním nezkráceném stavu, bude po expozici vidět na snímku.

Závěrka z zavřeném stavu, „aretační“ nožička je odklopená

Zakládání filmu

Gratuluji. Dírkovou komoru máte hotovou. Teď už, stejně jako u čajové krabičky, zbývá vložit film.

Pokud máte „měcháč“ na svitkový film (ze začátku této částli jsme si říkali, že je vhodný kvůli možnosti přetáčení filmu), budete potřebovat svitkový film a jednu prázdnou špulku navíc (měla by být ve fotoaparátu).

Film rozblate z krabičky a vybalte ho z obalu. Nemusíte se bát, že ho osvítíte – vlastní film je krytý černým papírem. Z filmu odtočte začátek a provlečte ho mezerou ve druhé špulce. Špulku s filmem následně vložte mezi trny bez otáčecího mechanismu a špulku se založeným začátkem papírového obalu vložte mezi trny, kterými se dá otáčet. Svitkový film po dofocení není třeba převíjet zpět, ale jednoduše se prohodí špulky.

Zavřete fotoaparát a pomalu začněte navíjet film. U toho sledujte, co se objeví v okénku (malý kulatý průzor na zadní straně). Začátek filmu je signalizován buďto tlustou čárou, nebo šipkami. Zároveň při navinutí filmu do komory uslyšíte ve fotoaparátu slabé ale zřetelné cvaknutí. Opatrně navíjejte tak dlouho, dokud se v okénku neobjeví číslo 1. Nyní máte natažený první snímek a můžete fotit.

Doba osvitu

Doba osvitu (expozice) se může různit podle velikosti dírky. Existují na to dokonce vzorečky, které propočítají dobu na základě velikosti dírky, rozměrů filmu, vzdálenosti atd., ale jako nejjednodušší se ukázalo experimentovat. Svitkový film s citlivostí 100 ASA (klasický) má poměrně slušnou pružnost, takže se nic nestane, pokud budete osvěcovat trošku dýl nebo naopak kratší dobu. Já používám výchozí čas 5 vteřin a podle světelných podmínek s citem buďto přidám anebo (málokdy) trochu uberu.

Pokud budete film vyvolávat a zvětšovat v temné komoře, expozice se při tomhle procesu dá velmi pěkně upravovat.

Upozornění

Články, týkající se dírkové komry, byly několikrát citovány v rámci akademických prací. I když se několikrát za dobu jejich existence změnila webová adresa, na které jsou dostupné, texty a obrázky jako takové zůstávají beze změn v původní podobě.