Rekonstrukce bytového jádra

Nápady a postupy

V přípravné fázi se vyplatí rozmyslet si, co vlastně všechno budete chtít měnit a zhodnotit své síly – na co si pozvat odborníka a co zvládnete svépomocí.

Doporučuji projít internet a přečíst si různé postupy na jednotlivé etapy práce. Najdete inspiraci, uvidíte věci, které Vás nenapadly a navíc si načtete pracovní postupy. Výborná jsou různá kutilská fóra. Je to čtení na týdny a občas zjistíte, že člověk, to názor jak něco dělat.

Všechny myšlenky si nakreslete a napište na papír (nebo do počítače). Pořád jsem si říkal, že když to mám v hlavě a vím co chci, není problém. Pravda ale je, že jakmile přenesete svoje nápady na papír, okamžitě zjistíte, že spousta věcí třeba nejde realizovat a navíc záskáte kromě podkladů pro pozdější práci také nadhled nad celým projektem, který si v hlavě prostě neuděláte.

Materiály a možnosti rekonstrukce

Máte v zásadě dvě možnosti, jak rekonstrukci udělat.

První a jednodušší je tzv. částečná rekonstrukce – staré jádro zůstává a olepí se kachličkami, popřípadě se vymění vana a některé zařizovací předměty. Výhoda je menší pracnost, nevýhoda je minimální možnost změnit dispozici. Pokud se rozhodnete pro tuto variantu, doporučuji vyměnit odpady (v těch našich za 40 let provozu bylo docela dost usazenin) a koupit nové hadice pro rozvod vody.

Druhá možnost je úplně jádro vybourat a místo něj postavit nové. Tuto variantu jsme zvolili my a popisuji ji v dalším textu. Nevýhoda je problém se sutí, větší pracnost, prach a delší čas přestavby. Výhoda je úplně nové příjemné jádro a možnost skoro libovolně měnit dispozice (samozřejmě potud, pokud to dovolí stupačky).

Byrokracie a papíry

Momentálně platí, že pro rekonstrukci bytového jádra nepotřebujete stavební povolení. Někde se musí stavby nahlašovat, jinde na to zvysoka mastí. Určitě se běžte zeptat na úřad, jak je to ve Vaší obci. Stejně tak je dobré kontaktovat společenství vlastníků nebo družstvo a záměr s rekonstrukcí jim oznámit. Slušností pak bývá na vchodové nástěnce umístit upozornění pro sousedy.

Pokud se rozhodnete stavět nové jádro z něčeho jiného, než je sádrokarton, budete před začátkem rekonstrukce potřebovat vyjádření statika. Můžete s ním skonzultovat stavební úpravy a dispozici, dá Vám pár dobrých rad a také řekne, z čeho stavět, abyste se za půl roku neocitli u sousedů o patro níž. Důležitá věc je samotný statický posudek. Pokud dodržíte rozsah prací v posudku, jste krytí pro případ nějaké nehody. Běžná cena statického posudku se v tomto případě pohybuje okolo 3 000 Kč.

Dále budete potřebovat revize elektřiny a plynu (v případě, že pohnete s plynovou přípojkou). Ty se ale dělají až po skončení prací.

Demontáž jádra

Popis jádra

Náš panelák je stavěný v soustavě T06B s jádrem v kombinaci umakartu a dřevotřísky (která je pěkně těžká).

Jádro se záchodem a koupelnou je z umakartu a sahá do výšky cca 2,2 metru. Stropy v jádře jsou překryty laminátovou skořepinou (koupelna i záchod mají svou vlastní, která je v půlce nahoře „secvaklá“ železnými svorkami k dělící příčce). V prostoru nad jádrem vedou v husích krcích elektrické rozvody a od jádra ke stropu vedou řídce osazené dřevěné pilířky, které většinou ani nejsou přibyté a jsou jenom vzpříčené. Ty navazují na latě, kopírující půdorys jádra a přibité nastřelovacími hřebíky ke stropu. Na dřevěné konstrukci jsou přibity sololitové desky, které zakrývají prostor nad jádrem. Spoj mezi sololitem a umakartem je překrytý hliníkovou lištou. Předěl mezi kuchyní a předsíní v místě, kde jádro není, je udělaný pomocí těžké dřevotřískové desky.

Před začátkem

Před bouráním odpojte elektřinu od jádra! Vypněte hlavní jistič elektřiny (většinou na chodbě) a pro jistotu také všechny jističe v bytě a přezkoušejte, jestli nejsou nějaké části elektroinstalace tzv. živé. Pak vás čeká detektivní práce – zjistit, které dráty vedou do jádra a odpojit je ze svorek v jističi. Samozřejmě lze dráty po cestě také přecvaknout a zaizolovat, nicméně odpojení v jističi je elegantnější a při práci Vám nad hlavou nevlají vodiče pod proudem.

Zavřete vodu a plyn. Vyzkoušejte, že jsou opravdu zavřené

Bourání

Při bourání jsme začali právě dřevotřískou, protože po jejím odstranění zůstává v bytě prakticky samotné jádro. Pokud jsou v desce zárubně, je pravděpodobné, že to není monolit, ale více spojených desek. Zárubně se dají rozřezat flexkou a tím pádem záskáte možnost vypáčit desku nadedveřmi. Větší desky jsou ukotveny v podlaze, zdech i stropě drážkou, ve které je dřevěná lať, nastřelená do panelu. Nejlepší je asi majzlíkem narušit desku cca 5cm od styku s panelem a potom páčit, co to dá.

Dál už to jde ryche. Odstraníme sololitový kryt prostoru nad jádrem, „vyrazíme“ dřevěné vzpěry a přeřízneme všechny husí krky na styku laminátového podhledu a umaraktových příček. Pokud se dostanete k příčce oddělující záchod od koupelny, odstraňte také železné svorky, spojující oba laminátové podhledy. Pak se pokuste odstranit laminátový strop (dá se odstranit v průběhu bourání jídra, ale bude u sebe držet příčky shora).

Umakartové jádro se rozkládá skoro samo. Prozkoumejte, kde jsou desky sešroubované a vždy když objevíte šroubovaný spoj, nejdříve ho rozšroubujte. Pak stačí rána kladivem a klínky, spojující jednotlivé příčky povolí.

Vana a umyvadlo jsou zasazeny do kovového rámu z L-prfilů, zapuštěného v podlaze. Rozšroubujeme a odřízneme jednotlivé úchyty a odstraníme vanu. Kovový rám, který drží pohromadě technickou šachtu nechte v původním stavu. Je potřeba, aby podpíral vodu a plyn.

Poslední oříšek je, jak dostat rozbourané jádro pryč z bytu. Můžete ho rozřezat na malé kousky a svážet výtahem (oblepte výtah kartonem, i při vělké opartnosti můžete něco odřít), nosti části jádra po schodech a nebo je házet z okna. Vzhledem k umístění našeho bytu v 8. patře a velikosti desek jsem nakonec zvolil horolezeckou variantu – jádro jsem rozřezal na ušží pláty (cca 1 m široké) a pak je spouštěl na laně šachtou za výtahem. Výhoda je rychlost, minimum námahy a bezhlučnost.

Jádro jsme nakonec odvezli na vozíku za autem do sběrného dvora. Dopředu se zeptejte, jestli Váš ekodvůr bere i suť z jádra. Ne všude ji totiž přijímají. Seznam ekodvorů firmy SAKO v Brně zde, cena za odběr umakartového jádra byla 4 Kč/kg.

Zdění a průchody

Materiál

Jádro můžete samozřejmě udělat i ze sádrokartonu. My jsme se rozhodli po porobeton, takže se budu věnovat této variantě. Statik nám povolil maximální šířku tvárnice 7,5cm a v koupelně jsme kvůi vedení vody, odpadu a elektřiny obezdili panelovou zeď příčkovkami 5cm.

Před rekonstrukcí jsem se snažil na internetu najít informace o různých typech porobetonu. Nakonec jsem se rozhodl pro porobeton Ytong firmy Xella. Tento výrobek je tak známý, že se stal synonymem pro zdění z porobetonu. Výhoda oproti jiným značkám je veliká přesnost, kterou oceníte až při zdění. Jako bonus je ještě bílá barva, protože zatímco většina porobetonových tvárnic se dělá z elektrárenského popílku, na Ytong se prý používá říční písek. Oba dva materiáy jsou zdravotně nezávadné, akorát elektrárenský popílek vykazuje mírnou ale neškodnou dávku radiokativity.

Ke zdění budete potřebovat i lepidlo na porobeton a nářadí. Lepidlo na Ytong se tzv. pročesává – před uložením tvárnice se přejede ozubenou stěrkou se šířkou zubu 4-6mm. Úhel by měl být cca 45°. Dál budete potřebovat pilu ocasku a nějaké škrabátko (já jsem si vystačil s rašplí). Dá se zakoupit i speciální náčiní, ale cokoliv má v názvu řetězec „na porobeton“ nebo dokonce „na Ytong“, je automaticky o cca 300% dražší než ekvivalentní předmět. Například pila na Ytong se pohybuje v ceně od 500 Kč výš. Já jsem použil starou pilu ze zahrady a svou práci udělala stejně (i když je pravda, že teďka má zaoblené zuby :-) ). Hodí se také KVALITNÍ vodováha, gumová palice, zednická lžíce, kyblík a míchátko na beton do vrtačky (a samozřejmě vrtačka).

První šár

Nejprve si pořádně rozměřte místnost. Na zemi si tužkou udělejte čáry a „nanečisto“ si vyskládejte celý půdorys z tvárnic. Půdorys si také obmalujte tužkou, ať víte, kam přesně máte porobeton pokládat. Tady platí opravdu více než kde jinde „dvakrát měř a jednou řež“. Bourat křivou zeď a začínat znovu určitě není dobrý začátek.

Namíchejte si lepidlo. Osvědčil se mi postup: naliju trochu vody, přisypu lepidlo, zamíchám a podle konzistence přidám buď vodu nebo směs. Ze začátku dejte vody spíš míň, než víc. Dolít se dá vždycky, ale polívku už zahustíte hůř.

Směs si namíchejte cca na půl kyblíku. To je ideální množství, které se dobře promíchá a zároveň je ho schopná vrtačka ještě utáhnout. Správná konzistence je taková, která připomíná bramborovou kaši. Při pročesávání pod úhlem 45° by se hmota neměla trhat.

Teď budeme pokládat první řádek (tzv. šár). Videoukázka zde (Youtube). Lepidlo naneste na podlahu a nebojte se přidat – přebytek maximálně seškrábnete. Navíc nedoporučuju spolíhat na to, že máte v paneláku rovné podlahy :-).

Po nanesení lepidla na podlahu ho natáhneme ještě na styčné plochy s okolními tvárnicemi, popřípadě na zeď, a tady ho pročešeme. Pak položíme tvárnici a vmáčkneme ji do lože z lepidla. Postupně ji usadíme poklepáváním gumovou paličkou a kontrolujeme vodováhou, jestli stojí rovně a vršek je vodorovný.

Po dokonalém usazení tvárnice můžete lžící seškrábnout lepidlo, co vyteklo ze spár, a znovu ho vmíchat do kyblíku.

Jakmile vyzdíte první šár, nepokračujte a nechte stavbu minimálně 4 hodiny odpočinout. Nezapomeňte, že mezi podlahou a prvním řádkem tvárnic je velké množství lepidla, které potřebuje zaschnout.

Zdění dalších šárů

Další zdění příčky je velice jednoduché a díky velkým pórobetonovým tvárnicím a malé vrstvě lepidla jde velmi rychle.

Lepidlo naneste vždy pouze na jednu ze styčných ploch tvárnic (vetšinou se nanáší na ty, které jsou už součástí zdi) a potom tvárnici položte do lože z lepidla. Přesné usazení proveďte opět gumovou paličkou. Průběžně kontrolujte svislost i vodorovnost tvárnice i celé příčky vodováhou.

Nezapomeňte zeď tzv. svázat – tvárnice překládat přes sebe. Někde jsem četl, že lepidlo na porobeton je tak kvalitní, že se to dělat nemusí, ale moc času navíc to nezabere a máte trošku větší jistotu, že příčka unese i těžsí předměty. Určitě vyvazujte také v rozích, kde se příčky stýkají. Postup je taky trošku vidět na výše uvedeném videu.

Až se dostanete ke stropu, co nejpřesněji nařežte tvárnice tak, aby vznikla minimální mzera. Ta se nakonec vypění montážní pěnou. Je lepší nízkoexpanzní pěna, která je sice dražší, na rozdíl od klasické se dá aplikovat i hadičkou vzhůru. Zvlášť u stropu tuto vlastnost oceníte. Celkem pěkně je postup vidět na fotkách od profíků (akorát s dosržením takového časového plánu nepočítejte ani v případě, že si sami nezatlučete ani hřebík a všechno si necháte udělat od firmy :-) ).

Zárubně a průchody

Zeď samozřejmě není kompaktní a je potřeba někudy procházet mezi místnostmi. Varianty jsou dvě – buďto necháte ve zdi průchozí otvor bez dvěří nebo vezdíte zárubně.

V našem případě jsme počítali s dvěma průchody (z nichž jeden bude následně doplněn o granýž a zásuvné dveře) a jedněmi zárubněmi.

Zárubně většinou nekoupíte přímo v potřebném rozměru (7,5 cm), ale o něco větší. To vůbec nevadí, protože kromě tvárnic bude na příčce ještě z každé strany vrstva lepidla s perlinkou a štukové omítky (fajnovky). Tloušťka zdi nám tak o několik mm ještě naroste.

Před zazdíváním je potřeba zárubně vypodložit a zapřít tak, aby stály absolutně vzpřímeně a spodní i vrchní hrana byly vodorovné. Tyto vlastnosti kontrolujeme vodováhou. Zapření a vzepření se provádí pomocí dřevěných latí, podrobněji je popsáno třeba tady.

Po přípravě zárubně zazdíme tak, že tvárnice nasouváme co nejvíc dovnitř. Moc na ně ale netlačíme, abychom nezdeformovali ne zrovna pevný plech.

Po techlologické přestávce, kdy příčka už stojí a lepidlo je zatuhlé můžeme zárubně vypěnit montážní pěnou (lepší je nízkoexpanzní, ale hadička musí být na konci vloná, aby se dala vmáčknout do úzké škvíry mezi příčkou a plechem zárubní). Ještě před tím znovu zkontrolujte vodorovnost a svislost, popřípadě zárubně vyrovnejte do potřebné polohy pomocí klínků.

Průchody bez zárubní se dělají jednorušeji – prostě v místě průchodu nezdíme. Důležité je, abychom dodrželi svislost okrajů průchodu. Na překlad můžeme buďto použít speciální překladové tvárnice, nebo klasické tvárnice, které podepřeme železným profilem.

Já jsem volil T-profil, na který jsem posadil tvárnice s předem vyfrézovanou drážkou. Pokud byste přemýšleli nad širokým U-profilem, zvolte raději dva profily L po obou stranách překladových tvárnic. Porobeton hodně absorbuje vodu, která může dovzlínat až do U-profilu, kde se pak usadí a profil začne korodovat. Po pár letech by se vám mohly na stěně začít dělat rezavé fleky. S tím samozřejmě souvisí také to, že veškeré žlezo bez speciální povrchové úpravy (např.pozink) je dobré před použitím natřít aspoň základovou barvou.

Pokud děláte příčky ze sádrokartonu, tady je jeden velmi zajímavý nápad na posuvné dveře, zajíždějící do příčky.

Luxfery

Luxfery jsou skleněné cihly, které asi každý z nás zná. V minulosti byly používané jako skleněné stěny na spoustu objektů a pokud je máte například ve společných prostorách panelového domu, při zateplování je to první věc, která jde pryč. Kromě toho jsou také zajímavou volbou pro ozvláštnění interiéru. Hodí se na místa, kde bychom uvítali prostup světla, ale zároveň nemůžeme použít klasické okno. V dnešní době se navíc dají sehnat různé barevné odstíny, čirost a vzory (př. zde).

Pokud se pro luxfery rozhodnete, budete potřebovat distanční plastové křížky (které vymezují stejné vzdálenosti mezi skleněnými cihličkami, z vnějších stran mají destičky, díky kterým se stěna automaticky vyrovná a po zatvrdnutí je jednoduše třeba šroubovákem ulámete), vlastní tvárnice a speciální maltu (vetromalta) s příměsí nějaké plastické hmoty.

V našem případě jsme byli omezeni místem i v případě luxfer a tak došlo pouze na jeden řádek nade dveřmi. Protože nebyla vyžadovaná žádná zvláštní pevnost a malta pro pojení luxfer je poměrně drahá, umístili jsme cihličky do lože z lepidla na porobeton. Vzdálenosti mezi tvárnicemi jsme vyložili plastovými křížky s ostřihnutou přebytečnou nožkou (která by za normálních okolností vymezovala prostor mezi tvárnicemi v nižší řadě) a prostor mezi vlastními luxferami jsme vyplnili vetromaltou. Má výbornou bělost, takže pokud uděláte výplň pořádně a zvenčí ji uhladíte, není třeba mezery spárovat (nebo se dají vysárovat opět vetromaltou). Horní část luxfer jsme opět „namazali“ lepidlem na porobeton a následně pokračovali ve vyzdívání ytongem.

Pokud se rozhodnete z luxfer stavět větší plochu, je dobré do každé 2. – 3. spáry vložit kulatinu, která zajistí lepší odolnost příčky proti „vyvalení“. Najednou stavějte maxilmálně 6 pater a potom nechejte dostatečně dlouhou dobu (klidně den) pro kvalitní vytvrdnutí malty.

Nelíbí-li se Vám velké mezery mezi tvárnicemi, na trhu je také řešení Block Lock, kdy lepíte jednotlivé tvárnice pomocí speciálního (dost drahého) tmelu na tenké plastové lišty. Ukázka třeba zde skoro na konci článku.

Příprava na tažení sítí a plyn

Natažení sítí je jedna z nejnáročnějších částí rekonstrukce. Na kvalitě provedení závisí funkčnost a zároveň je zde prostor spoustu věcí pokazit. Něco se dá zvládnout svépomoci, na něco je lepší zavolat profíka.

Jak už bylo napsáno na začátku, před vlastní realizací si veškeré vedení napřed nakreslete a rozvrhněte. Přednost má plyn, odpad a voda, elektřinu můžete udělat nakonec. Dráty jsou ohebné a stávající potrubí můžete snadno obejít.

Příprava

Natažení sítí musí samozřejmě předcházet příprava terénu – tedy vysekání potřebných drážek, což je v případě našeho jádra s 7,5cm tlustou stěnou docela oříšek. Nemůžete totiž kalkulovat s tím, že do 7,5 cm tlusté příčky vyhloubíte po celé délce 5,5 cm hlubokou drážku na odpad a na stejnou příčku následně zavěsíte kuchyňskou linku plnou nádobí o hmotnosti cca 100 kg. To je věc, která nám velmi rychle může úplně zkazit představy o budoucím uspořádání interiéru. Pokud to jenom trošku jde (např. za vanou), táhněte vodu a odpad vně příček. Pro uchycení trubek a odpadů na zeď můžete použít buďto speciální úchyty nebo univerzální montážní pásku, která se šroubuje do zdi (hmoždinek).

Budete-li táhnout sítě podél panelu, určitě do něj nesekejte žádné drážky. Jednak je to „práce pro vraha“ a jednak můžete velmi napříznivě narušit statiku celého domu. Lepší varianta je ve fázi zdění obezdít (přesnější se v tomto případě olepit) panel porobetonovou příčkovkou o šířce 5cm, do které následně všechny drážky vyfrézujete.

Samotné frézování/vysekávání vrážek se dá pojmout více způsoby. Pro porobeton se vyrábí škrabátko (ukázka v dříve odkazovaném videu). Dále můžeme použít speciální drážkovací frézy, které mají dva kotouče na šířku drážky a v kvalitnějších variantách také možnost nastavení hloubky a otvor pro odsávání prachu vysavačem. Poslední řešení (kterého jsme nešťastně využili my), je systém „co dům dal“. Naše drážka tak vznikala kombinací flexky s diamantovým kotoučem, bouracího kladiva, majzlíku a kladiva normálního. Velmi nepříjemným průvodním jevem této metody, je velké množství prachu, který se nakonec dostane úplně všude. Určitě si kupte (nejen pro tento případ) respirátor a ochranné brýle. S odstupem času doporučuji také pořízení nějaké levnější škrabky na dážky, zvlášť pro rozvody elektro.

Drážky sekejte jenom tak hluboké, jak je opravdu nutné. Mělká drážka se dá prohloubit.

Plyn

Manipulaci s plynovým potrubím se asi při rekonstrukci nevyhnete. V momentě, kdy se příčka změní z 2cm širokého umakartu na 7,5cm širokou zeď je potřeba minimálně prodloužit poslední část vedení.

Pro připojení plynu si vždy domluvte specializovanou a odbornou firmu! Po přepojení je třeba nechat rozvod zkontrolovat, ideálně revizím technikem!

V našem případě bylo potřeba nahradit stávající konec plynového rozvodu, kdy byl sporák „napřímo“ napojen na plynové potrubí bez ventilu dnes standardizovanou variantou s ventilem. Navíc bylo potřeba kvůli novému sporáku změnit průměr zakončení. Mimochodem, existuje norma, podle které každé plynové zařízení musí mít vlastní ventil ve stejné místnosti, kde se nachází, a je to i logické.

Pro prodloužení přípojky se dá použít mosazných prodlužek a redukcí. Budete se pravděpodobně pohybovat mezi průměry 3/4“, 1/2“ a 3/8“ podle toho, jaký máte sporák a jaký máte rozvod. Jednotlivé fitinky se klasicky šroubují do sebe a k utěsnění se používá teflonová těsnící páska na plyn. Rozhodně nepoužívejte koudel, kterou zemní plyn vysušuje a časem může přestat těsnit. Také se nehodí šetřit tím, že použijeme místo teflonové pásky na plyn pásku na vodu.

Odpady a WC

Odpadové roury jsou díky moderním systémům jednou z nejjednodušších sítí na tahání. Nepotřebujeme k tomu žádné speciální nástroje a zvládne to každý, kdo si jako malý stavěl z lega. Přesto je dobré dát na některé věci pozor.

Pro vedení odpadů v jádře je nejjednodušší použít polypropylenové HT trubky s gumovým těsněním. Instalace je poměrně jednoduchá a spočívá hlavně v zasouvání trubek do sebe. Jako ideální hlavní rozměr mi připadá průměr 50mm, který hravě zvládne odvod vody z vany, umyvadla a pračky.

Starou instalaci v jádře budete mít pravděpodobně vedenou v obdobných trubkách z PVC, lepených k sobě, které nakonec ústí do centrálního odpadu ve stupačkách. Tyto trubky mají jiný rozměr než PP trubky a proto budete muset použít redukci z (pravděpodobně) průměru 63mm, který se napojuje na centrální odpad stupaček, na PP průměr 50mm. PVC trubky nejsou osazeny gumovým těsněním, ale pro utěsnění redukce se dá bez problému použít sanitární silikon.

Skládání odpadů je pak snad ještě lehčí než svařování vody. Stavebnice se skládá hlavně z přímých trubek, kolínek (s různým úhlem zakřivení), rozdvojek (Yček) a přechodek mezi různými průměry trubek. Všechny je najdete třeba tady.

I když je skládání odpadů velmi jednoduché, opět přemýšlejte, kde v bytě bude umístěné jaké zařízení a jaký průměr odpadové roury k němu povede. Zvlášť koncový průměr trubky by měl korespondovat s očekávaným průměrem vývodu ze sifonu. Místo sifonu lze použít flexi trubku, kterou prohnete do tvaru S. Tato možnost se v poslední době velmi používá v koupelnách. Klasické průměry sifonových vývodů jsou 50 a 40mm, pračkový sifon s kuličkou se pak dá připojit na průměr 30mm.

Pokud Vám do sebe půjdou jednotlivé kusy těžko zastrčit, namažte trošku černé těsnění vazelínou.

Řešení odpadu pro WC je v paneláku velmi jednoduché. Přímo z hlavní odpadové roury ve stupačkách vede odbočka PVC trubky o vhodném průměru. Do ní pasuje flexi hadice pro WC, opatřená na jedné straně řásněmi, které se do odpadové odbočky vsunou a na druhé straně manžetou, do které se vsune porcelánový vývod ze záchoduvé mísy. Pohlídejte si akorát, abyste koupili správnou délku flexi trubky.

Při skládání a tažení odpadů si dejte pozor, aby všechny trubky byly „vysvahované“ (směřovaly dolů) směrem ke stupačkám. Pokud by tomu tak nebylo, bude se Vám v trubkách držet voda a usazeniny.

Voda a kohouty

Voda je po odpadech asi nejjednodušší částí instalace. Její výhoda je v tom, že není moc náročná a jakoukoliv netěsnost nebo problém jste schopní odhalit do jednoho dne po natažení.

V případě bytové rekonstrokce nemá asi smysl sahat po jiném řešení, než je systém polypropylenových trubek. Je to levné a pokud jste si jako malí rádi hráli se stavebnicemi, celou instalaci můžete mít za 3 hodiny hotovou.

Ze speciálího nářadí budeme potřebovat pouze svářečku ppr trubek minimálně pro průměry 2 a 2,5 cm a ideálně i kleště na trubky (třeba tady). Dále už stačí koupit vlastní trubky a spojovací kusy (kolena, křížení, spojky, přechodky).

Pří výběru trubek je důležitá jejich tloušťka. Ta je závislá hlavně na počtu vývodů – do 5 vývodů stačí bohatě vedení o vnějším průměru 2 cm. Od každého průměru najdeme varianty pro studenou a teplou vodu, které se liší nejen barvou proužku, ale také tloušťkou stěny (a vnitřním průměrem, vnější je stejný). Teplovodní varianta má stěnu tlustší, ale to nevadí, protože některé vývody (pračka, WC, …) používají jenom studenou vodou, takže nějaký nepoměr průtoku teplé oproti studené nezaznamenáte.

Pro spojování budete potřebovat minimálně L-kusy (kolínka), T-kusy (rozdvojky), spojky a přechodky na kovové vedení. Ukázky jednotlivých dílů najdete v katalogu (PDF, 3 MB). Dvě přechodky budou s převlečnou matkou (připojení vodoměrů) a dále budete potřebovat klasická ukončení do zdi (většinou s vnitřním kovovým šroubením). Ta se liší podlo toho, jak povede vedení. Na výběr jsou ukončení v L-kusu, klasická přímá ukončení nebo také připravená kombinace dvou trubek (teplá + studená) s koncovkami přesně pro připojení baterie (ukázky některých např. tady). Je dobré přidat těsně za vodoměr kulový (otevírání a zavírání se dělá pootočením závěru o 90°) nebo běžný ventil, protože staré ventily před vodoměrem ne vždy stoprocentně těsní.

Při připojoveání potrubí k vodoměrům dejte pozor, ať neporušíte plomby.

Ukončení potrubí na omítce se dělá pomocí ventilů, zapuštěných do zdi. Každý výtok se tak dá uzavřít samostatně a při výměně jedné hadičky k umyvadlu není potřeba zavírat vodu v celém bytě. Ventil zároveň tvoří přechod mezi ppr potrubím a hadičkou, vedoucí k vondímu spotřebiči.

Výjimkou je připojení vanové baterie, nebo jiných baterií přímo ze zdi. Tady se kulové ventily nepoužívají, ale pro propojení je potřeba použít etážky. Nově se vyrábějí také etážky s kulovým ventilem, ale v bytě jejich pořízení postrádá smysl, protože odstavení celé vodovolní větve na pár minut není problém.

V označování průměrů vodovodního vedení panuje trošku „hokej“. Zatímco průměry plastového vedení se uvádějí v centimetrech, pro kov se používají palce (couly). Námi použitá (a v jádrech asi nejlepší) kombinace je: plast o průměru 2cm, šroubení pro ukončení ve zdi je „půlcoulkou“ 1/2“ a kovové ventily na omítce mají průměr pro připojovací hadice 3/8“.

Před nákupem spojovacích kusů si udělejte přesný nákres situace a spočítejte počet všech prvků. Většina dnešních hobby marketů, kde můžete materiál koupit, nabízí možnost vrácení nepoužitého zboží minimálně do 14 dní. Nebojte se koupit víc kousků a nezapomeňte také na spojky, které podle nákresu vůbec potřebovat nebudete. Realita je oproti nákresu většinou jiná a jakmile uděláte chybu při svařování, střihnete moc krátkou nebo moc dlouhou trubku, nebo Vás napadne lepší vedení trasy, v případě malého množství spojováků se opětovné návštěvě obchodu nevyhnete. Nezapomeňte také na jednorázové plastové ucpávky se závitem do ukončovacích otvorů. Nejspíš nebudete okamžitě do potrubí montovat ventily, tak ať máte možnost vyzkoušet těsnost.

Konečně se dostáváme ke svařování, které bude velice jednoduché. Naše zakoupená nebo zapůjčená svářečka by měla mít pro každý průmer vždy kombinaci dvou nahřívacích loží – jednoho vnitřního a jednoho vnějšího. Před prvním použitím je potřeba svářečku asi 5 minut rozehřát. Většina přístrojů by měla být vybavena diodami a akustickou signalizací. Měli bychom tak vědět, po jaké době od zapnutí je možné začít.

Po správném změření a odstřihnutí trubky ji můžeme svařit. Konec trobky přitlačíme na doraz do díry na jedné straně svářecího kusu a spojovací prvek narazíme na trn na druhé straně. To by se mělo stát současně. Počkáme 4-5 sekund (nebo dokud svářečka nepípne, pokud jí ještě signalizace funguje), pak oba dva protikusy ze svářečky vyndáme a stlačíme je do sebe až na doraz. Je potřeba s nimi nehýbat a nechat plast aspoň 10 sekund zatuhnout. Dokud není svár úplně studený, nesnažte se trubku silou ohýbat, nebo někde protlačovat. Mohlo by dojít k vyvrácení spoje.

Při spojování potrubí je potřeba přemýšlet, jak do sebe jednotlivé části budou zapadat a v jakém pořadí je spojovat.

Podrobný návod pro svařování PPR trubek třeba zde.

Po svaření celého potrubí je potřeba ho vyzkoušet. Zacpěte všechny díry koncovými (jednorázovými) záslepkami a pomocí kusu s převlečnou matkou přišroubujte přívod k vodoměru. Těsnění použijte fibrové, v horším případě gumové nebo plastové s vroubky. Jakmile si jste jisti, že jsou všechny výtoky utěsněné ucpávkami, napusťte potrubí vodou. Ve všech větvích na koncích povolte ucpávky tak, aby unikl vzcuch a celé potrubí bylo opravdu plné vody.

Nyní prozkoumejte všechny spoje, jestli někde neprosakuje voda. Pokud ne, nechte potrubí pár hodin (do druhého dne) pod tlakem a pak zkontrolujte pečlivě každý spoj, jestli se u něj nevytváří maličké kapky vlivem kapilárního vzlínání vody ve špatném sváru. Pokud zjistíte únik vody, je potřeba tuto část potrubí odstranit a znovu navařit. Pokud se nikde žádné průsaky neukáží, pak gratuluji k úspěšnému natažení vody :-).

Zakončení vody

Instalací trubek ale práce s vodou nekončí. Ještě je potřeba vyřešit jednotlivá zakončení a vešroubovat do nich ventily.

Budeme potřebovat hlavně standardní ventily na omítku, tzv. roháčky v rozměrech 1/2“ vstup a 3/8“ výstup. Můžete si vybrat mezi kulovým ventilem nebo standardní vřetýnkovou variantou. Do nich následně napojíme hadičkami všechny vodovodní baterie, spojené s linkou a umyvadlem. Najdou uplatnění také u připojení toalety.

Určitě se bude hodit pračkový ventil. A samozřejmě bychom neměli zapomenout na sprchovou baterii. Dejte si pozor, aby rozteč přívodů u baterie byla stejná jako ta, kterou jste nechali ve zdi (většinou 10cm).

Pro utěsnění jednotlivých závitů se nepoužívá žádné speciální těsnění, ale teflonová vodoinstalatérská páska. Trošku překvapivě budeme také potřebovat plátek z pilky na železo.

Vlastní postup je poměrně jednoduchý. Závit koncového ventilu poškrábeme pilkou na železo, aby neměl ostrou hranu a také aby se na něm teflonová páska dobře zachytávala. Poté začneme na závit pásku namotávat. Je dobré ji namotávat proti směru utahování (pásku máme v ruce a namotáváme ji tak, že ventil jakokdyby zašroubováváme). Minimalizujeme tak riziko, že při utahování se páska povolí. Nebojte se také namotat vysokou vrstvu (klidně 2-4 milimetry). Teflonová páska by se po smáčknutí měla přeměnit v poměrně tuhou plastovou ucpávku a aby měla dostatečný tlak, je třeba nešetřit.

Pro ověření, jestli je Vaše technika správná, doporučuji zašroubovat a utěsnit jeden ventil a poté pustit do potrubí vodu. Pokud se do dvou hodin od napuštění potrubí neobjeví kolem závitu kapičky (lepší varianta) nebo kolem něj nepoteče voda (horší varianta, poznáte skoro ihned), je všechno v pořádku.

Pro jistotu doporučuji všechny závity ještě pár dní kontrolovat. Může se stát, že i po dvou dnech objevíte u ventilu kapky vody. V takovém případě je třeba ho vyšroubovat a zovu utěsnit teflonovaou páskou.

Elektrické sítě

Tažení elektrických sítí je na internetu snad nejdiskutovanějším tématem. Lidé se dělí na dva tábory – elektrikáře a ostatní, kteří si myslí, že to zvládnou sami. Faktem je, že tažení elektroinstalace rozhodně nevypadá složitě ale kvůli neodborným zásahem do rozvodů můžete způsobit požár, nebo zaplatit „nejvyšší cenu“.

Následující řádky neberte jako návod, ale pouze jako úvod do problematiky. Rozhodně není cílem tohoto článku suplovat vzdělání v oboru elektro a obsahuje pouze minimum informací z této oblasti! Jakoukoliv práci na elektroinstalaci rozhodně přenechejte odborníkům! Dost jich najdete například na fóru elektrika.cz.

Pokud bydlíte v panelovém domě, téměř stoprocentně budou Vaše elektrické rozvody tažené „v hliníku“ pouze dvěma vodiči (hodně často také stejné barvy – černé). Stará soustava je typově označována TN-C a vyznašuje se spojením pracovního „nuláku“ (N) a zemnícího vodiče (PE) do jednoho PEN vodiče. Ten je pak v každé zásuvce přiveden jak na zemnící kolík, tak na „nulákovou“ zdířku. Cílem rekonstrukce by mělo být modernizování soustavy na typ TN-S, kdy jsou vodiče PE a N vedeny samostatně. Jendak je to bezpečnější a druhak toto zapojení umožňí připojit do sítě také prodový chránič (označivaný FI, nebo „fíčko“), který je podle platných norem u nových elektroinstalací povinný. Je na Vás, jestli budete měnit typ rozvodné soustavy pouze v jádře, nebo v celém bytě.

Prvním krokem k nové elektroinstalaci by měl být plán a představa, jak budou rozvody vypadat. Doporučuji si opět situaci nakreslit v počítači nebo na papír. Dále je potřeba zkonzultovat svoje představy s elektikářem, který s Vámi Vaše požadavky projde a zabezpečí, aby splňovaly všechny normy a elektroinstalace byla bezpečná. Při návrhu doporučuji držet se zejména následujících bodů:

• Veškeré vedení elektroinstalace ve zdi musí být vodorovné nebo svislé.
• Uvědomte si, kde budete mít obrazy, kde Vám bude držet linka nebo budete do zdi dělat libovolné díry. V těch místech rozhodně kabely netahejte.
• V koupelně není možné dát vypínač nebo zásuvku kamoliv. Umístění se řídí normou ČSN 33 2000-7-701, kterou má k dispozici Váš elektrikář. Dodržení umístění částí elektroinstalace v koupelně je velmi důležité. Stejne tak je potřeba provést tzv. pospojení všech vodivých částí v koupelně.

Záleží na Vaší domluvě s elektrikářem – většinou není problém, abyste si po konzultaci vytvořili drážky a díry pro zásuvky svépomocí, stejně jako natahali kabely. Zapojení zásuvek a vpínačů až ale opět nechte na odborníkovi.

Pro vytváření drážek do porobetonu se vyrábí speciální škrabka na porobeton. Vyvrtání díry na elektoinstalační krabici se dělá vykružovacím vrtákem. Pokud budete díry na krabice vrtat pouze do porobetonu, s přehledem si vystačíte v vrtákem do dřeva. Sada se pohybuje kolem stokoruny. Je ale potřeba si dát pozor na to, aby byl vykružovák dostatečně hluboký. Hloubka standardní krabice je 42 mm.

Chystáte-li se na rekonstrukci rozvodů v celém bytě, nevyhnete se kontaktu s panelem. Myslím si ale, že se dá elektroinstalace pohodlně rozvést s minimem řezání a hloubení do panelu. Byty mají spoustu „chyb“ nebo vlastnosí, kterých je možné při tažení kabelu využít. Nabízím jistě neúplný seznam „fíglů“:

• Jednotlivé panely na sebe v určitých místech navazují a oddělují je tzv. dilatační spáry. Ty poznáte velmi jednoduše – jsou to místa, kde Vám praská omítka po celé délce shora dolů a velmi častou jsou již několikrát přetažené vrstvou sádry. Stačí popraskanou omítku a sádru v těchto místech vyškrábat a máte k dispozici svislou drážku pro kabel jak dělanou.
• Pokud uvažujete o výměně světelné elektroinstalace, na stropě najdete také velké dilatační spáry.
• Stará elektroinstalace v bytě je tažená v jednotlivých panelech v husích krcích (plastových trubičkách). V místě, kde jsou panely napojené, jsou husí krky většinou ucpané maltou, ale jinak jsou dobře prostupné. Pomocí „poklepu“ nebo detektoru elektrických kabelů ve zdi můžete zjistit, kudy vede stará elektroinstalace a potom stávající husí krky využít. Na některých msítech objevíte pod omítkou skryté krabice, jinde budete muset vyvrtat věší díru, abyste se k husím krkům dostali. Pro protahování kabelů husími krky použijte protahovací pero.
• Stejně jako staré husí krky můžete využít i staré krabice na zásuvky a vypínače, pokud Vám jejich polohy vyhovuje.
• Pokoje v panelákových bytech mají jako podlahu obvykle parkety, nebo dřevotřískové desky. Po odstranění rohové lišty, která překrývá spoj podlahy se stěnou, narazíte zpravidla na mezeru. Elektroinstlaci do zásuvek lze pohodlně vést právě v těchto mezerách pomocí kabelů, označených CYKYLO 3 x 2,5, které se od standardně používanýh CYKY-J 3 x 2,5 liší plochým průřezem.
• V některých panelových domech jsou vypínače ke světlům na zárubních. Většinou me možné táhnout kabel vnitřkem zárubní. Pozor ale na výřezy pro zobáček kliky nebo zámku – kabel by neměl být nikde odhalený.
• V místech, kde není možné využít ani jednu z předchozích možností, můžete využít speciálních rohových lišt v různých designových variantách.
• Pokud žádná varianta není průchozí, pak se lze rozhodnout buď pro drážkování nebo klasické lišty.

Ať se budete snažit jakkoliv, drážkování nebo alespoň hloubení zásuvek do panelu se nakonec alespoň na pár centimetrech nevyhnete. My jsme například museli vést drážku pár centimetrů v pokojích od podlahy k díře pro zásuvku. Je třeba počítat s tím, že jakákoliv práce spočívající v řezání nebo vrtání do panelu produkuje velké množství prachu. Určitě to nepodceňte a před prací si vezměte ochranné brýle a respirátor.

Na drážkování jsou k dispozici speciální frézy, které umožňují nastavit hloubku drážky, její šířku a dokonce nabízejí odvod prachu do vysavače. Pro naše použití se ale jednalo o drahé zařízení. Pár centimetrů drážek se dá velmi pohodlně vyrobit také s pomocí flexky a diamantového kotouče. Nejlépe se osvědčil kotouč na kámen nebo beton, který měl na obou sranách drobná „vybrání“, jakoby zoubky (viz předchozí odkaz). Rozhodně pro řezání do napelu nepoužívejte kotouče, které mají různé výseky – ty jsou určené do měkkých materiálů! Na vyvrtání děr pro krabice pod omítku pak můžete použít korunkový vrták v provedení do SDS nebo SDS plus (podle Vaší vrtačky).

Jak už jsem psal výše, průvodním jevem jakéhokoliv zásahu do panelu je velké množství prachu. Proto nikdy nezapomeňte na ochranné pomůcky včetně brýlí a respirátoru. Nechcee-li, aby Vám prach zalézal do dalších částí bytu, omotejte dveře potravinovou fólií nebo lépe stretch fólií. (Stretch fólie je totéž co potravinovka, akorát pro průmyslové použití. Jedna role stojí okolo 300Kč a rohodně se při rekonstrukci neztratí.) Po zavření dveří přilne fólie k zárubním a dokonale je utěsní.

Nezapomeňte jakékoliv, byť minimální, zásahy do panelu konzultovat se statikem.

Rozhodnete-li se táhnout elektřinu pod sádrokartonovou stěnou nebo nad podhledem (falešným stropem), použijte husí krky. Zajistíte tak kabelu alespoň nějakou mechanickou ochranu. Pro uchycení husího krku k profilům můžete využít plastové stahovací pásky nebo předpřipravené montážní díry v profilech.

Datové sítě

Zařazení datových sítí do rekonstrukce může vypadat na první pohled divně. Velmi častým jevem, pokud si necháte rekonstrukci bytu dělat od firmy, je, že po předání bytu přijde otázka „A co internet?“ A už to začíná – přijde instalační balíček nebo technik, na řadu přijde vrtačka a v nově rekonstruovaném bytě se ihned válí volně ložený kabel.

Datové sítě musí splňovat určitá pravidla, daná normami ČSN a telekomunikačními zákony. Proto si je nechte natáhnout od odborné firmy a následující text berte spíše jako náhled do tématiky, než jako návod.

Tažení datových sítí nemusí být složitý úkon. Pokud zrovna nemáte počítač v každé místnosti, nebo jste rozhodnuti do budoucna používat WiFi připojení, bude Vám pravděpodobně stačit jeden kabel, tažený ode dveří na místo, kde se bude nacházet modem či router.

Kabeláž

Základním prvkem datové sítě je kabel. V našem případě budeme potřebovat tzv. kroucenou dvoulinku, nebo chcete-li, odborněji kabel UTP cat 5e (nebo cat 6) v provedení drát (prodává se ještě provedení „lanko“ neboli „licnový drát“ – tzv. patch kabel, ale ten se používá až mimo zeď k propojení zásuvky a počítače). Prodávají se ještě různé speciální verze, jako například stíněný kabel, nebo s kevlarovou výstuží, ale pro naše potřeby v bytě jsou zbytečné. Navíc například ke stíněnému kabelu potřebujeme ještě odpovídající koncovky a špatným nakrimplováním můžeme způsobit víc škody, než užitku.

Základní pravidla při tažení kabelu datové sítě (neboli univerzální kabeláže) se tedy dají shrnout do těchto bodů:

• kabel by se neměl nikde lámat v ostrém úhlu,
• pokud budete kabel protahovat dírou nebo husím krkem, netahejte za něj silou,
• kabel se snažte co nejméně překrucovat,
• kabel netahejte souběžně s elektrickým vedením, ale táhněte jej alespoň 20 cm od elektroinstalace (křížení nevadí),
• pokud se souběhu elektroinstalace a datové sítě po cestě nevyhnete, snažte se, aby byl co nejmenší (pokud možno na trasu méně jak 2 metry).

Zakončení kabeláže

Zakončit kabel můžeme dvěma způsoby. Prvním způsobem je na něj nakrimplovat standardní koncovku RJ45 (samec). Nevýhoda tohoto řešení je, že nám ze zdi čouhá drát, který je často zbytečně dlouhý nebo naopak o 10 cm kratší, než bychom potřebovali. Další, a o hodně elegantnější variantou je zásuvka. Můžeme využít buď variantu pod omítku, nebo na omítku. Přitom varianta pod omítku vypadá lákavěji a je lepší ji využít například v pokojích nebo v kuchyni. Obzvlášť zásuvka pod omítku v rámci elektroinstalačního řešení ABB Tango nevypadá špatně a pokud máte „v Tangu“ i zbytek elektroinstalace, můžete to sladit.

U vstupu je vhodné zakončit zásuvku vedle rozvaděče. Většinou vstupuje do bytu telefonní kabel právě u rozvaděče a na stejném místě vstupují do bytu také poskytovatelé metropolitních sítí (např. Netbox). U dveří bych se nebál použít variantu krabice na omítku, protože vedle rozvaděčové krabice bude stejně vypadat jako drobeček :-).

V předchozím textu jsme zapomněl ještě na jednu výhodu zásuvek oproti plandajícím kabelům ze zdi, a to je možnost zastrčit do zásuvky téměř cokoliv. Datová kabeláž se stává univerzální, takže do zásuvky kromě klasické sítě s konektorem RJ45 zastrčíte klidně konektor RJ11, který se používá pro telefonní linky. Některé hlídací systémy také používají konektory standardu RJ, takže využití je široké. Další vlastnost zásuvek je, že mají většinou dvě zdířky. Připravte se tedy na to, že povedete dva kabely vedle sebe, což ale nemusí být vždy na škodu. Například pokud se rozhodnete pro telefonní linku od O2 (klasická „pevná“, ale internet budete mít od jiného poskytovatele – najednou se dvě linky budou hodit. Zbývá ještě říct, že po linkách univerzální kabeláže běhá také IP televize.

Jak to spojit dohromady

Máme natažený kabel, vybrané zásuvky (nebo jsme se rozhodli pro kabel, čnící ze zdi) a nyní je potřeba to spojit dohromady. Kroucená dvoulinka vede ve čtyřech párech, takže dohromady budeme zapojovat celkem 8 kabelů podle barevného kódu. Barvy jsou hnědá, zelená, oranžová a modrá a k nim doplňkově hnědo-bílá, zeleno-bílá, oranžovo-bílá a modro-bílá. Někteří výrobci se snaží ušetřit a proto barevno-bílé kabely neznačí. Pokud je to náš případ, platí, že např. modro-bílý kabel je ten bílý, který je zamotaný s modrým :-).

Pro krimplování koncovek budeme potřebovat krimplovací kleště na RJ45. Naopak pro krimplování zásuvek budeme potřebovat narážecí nůž.

Nyní k vlastním barevným kódům a krimplování. Pokud budeme používat zásuvky, většinou není třeba barevný kód řešit, protože kvalitní zásuvky mají barvičky přímo v sobě. Pozor ale na to, že barevné kódy jsou dva – A a B. Vyberte si pouze jeden z nich a ten dodržujte. Pak už stačí na konci odizolovat cca 4 cm kabelu, rozplést dvoulinky a potom dráty podle příslušných barev vložit do mezer a pomocí narážecího nože je zarazit. Dejte si pozor na orientaci nožové strany – měla by směřovat směrem „pryč“ od vstupu kabelu – po docvaknutí nožem se zbytky kabelu, čnějící ven, automaticky odříznou a upadnou. Budete-li krimplovat kabel, velmi dobře je to popsáno třeba tady, tady nebo tady.

Pro propojení zásuvek s okolními počítači nebo routery už stačí použít tzv. patch kabely typu lanko, které seženete již nakrimplované téměř v libovolných délkách do 6 metrů. Kabel, jdoucí v Vám do bytu Vám pak již bez problému nakrimpluje technik Vašeho internetového poskytovatele.